Je absolutno relativní

Je všechno v nás a okolo nás relativní?
To je pravda pro tebe, ale pro mě ne.
Kdo jsi, abys soudil druhé?
Jak můžeš říkat, že máš pravdu, když s tím tolik lidí nesouhlasí?
Kdo jsi, abys vnucoval svou víru druhým?
To je prostě tvoje realita.
Jak můžeš tvrdit, že tvé ideály to je to pravé?
Tyto fráze se staly v současné společnosti natolik běžnými, že snaha o jejich zpochybnění přináší jen obvinění z arogance a přízemního myšlení.
Relativistické myšlení proniklo do mnoha sfér naší společnosti na univerzity, do médií, zaměstnání a dokonce i do náboženských kruhů.
Důsledkem toho je, že lidé, kteří v existenci nějakých základních či nekompromisních pravd a mravních hodnot věří, mohou silně znejistět, mají-li otevřeně vyslovit, co si myslí a o čem jsou přesvědčeni, i kdyby si přitom počínali vlídně a taktně.
Zdá se, že všechno dosud existující přesvědčení o pravdě a mravnosti ustupuje pod tlakem populárního relativismu.
Ale nejen že vůbec není nutné se tomuto nátlaku relativistické společnosti podvolit, tento postoj má navíc velice ubohou racionální oporu.
Myslíme si, že naše přesvědčení se stává pravdivým na základě důvodů?
Vždyť kolikrát odmítáme názory rodičů, přátel či společnosti, v níž žijeme.
Během života často zavrhujeme některé z představ, předsudků a přesvědčení, které jsme kdysi dávno automaticky přijali.
A proč to děláme?
Odpověď s největší pravděpodobností spočívá v tom, že prostě zjišťujeme, že ne všechno, v čem vyrůstáme, je pravda.
Tedy pravda odpovídající realitě.
Někdo může například vyrůstat v prostředí nenávisti, ale později dojde k poznání skutečné hodnoty všech lidských bytostí a tuto pravdu přijme za svou.
I když tedy akceptujeme přesvědčení svých rodičů a přátel i rozličné dobové představy, neznamená to, že tyto věci jsou pravdivé.
I když tedy naše přesvědčení pramení ze zdrojů, k nimž máme blízký a citový vztah, nepřijímáme je jako pravdivé ani kvůli tomuto vztahu, ani na základě vlivu, který na nás mají.
Pokud zjistíme, že naše víra, v níž jsme byli vychováni, je falešná, můžeme ji kdykoli svobodně odmítnout.
Je zjevné, že lidé obecně nemohou žít a vyvíjet se ve světě, o kterém vědí, že neodpovídá realitě.
Jestliže mě někdo nazývá přítelem, a přitom mě ustavičně uráží a jedná se mnou nehezky, pak mám dobrý důvod mu nevěřit.
Protože mou přirozenou tendencí je vytvářet si svou víru na něčem pevnějším, než čím jsou slova konkrétně na realitě situace.
Samozřejmě, pokud mezi naší vírou a osobní zkušeností existuje viditelný rozpor, často se pokoušíme o nějaké racionální a uspokojivé vysvětlení.
Ale držíme-li se představ, o nichž víme, že jsou falešné, záhy zjistíme, že se nám všechno rychle rozpadá.
Bylo by tedy zřejmě rozumné odstranit ze svého přesvědčení co nejvíce chybných závěrů a nahradit je maximem závěrů správných.
Je to jistě lepší než žít v něčem, o čem víme, že je to lež.
Pokud si nějaké tvrzení vnitřně odporuje, pak jednoduše nemůže být pravdivé.
Zastánce relativismu totiž věří, že relativismus je pravdivý nejen pro něho samotného, ale pro všechny.
Věříš, že relativismus je pravdivý?
Pokud pravdivý je, znamená to, že je absolutně pravdivý pro každého, nebo jen pro tebe?
Pokud relativista odpoví, že jeho pohled je pravdivý pro všechny, pak již nehovoří o relativním, ale o absolutním.
Absolutní relativismus je ovšem protimluv, a proto nemůže být pravdivý.
To je jen můj pohled na věc.
Je to pravda jen pro mne, ty tomu věřit nemusíš.
Obvykle však relativismu věří, že ostatním nabízejí více než jen svůj osobní názor.
Relativisté vyvolávají dojem, že svému postoji věří jako pravdě platící pro všechny.
A nejen to, často se také pokoušejí přesvědčit druhé, aby i oni jejich hledisku uvěřili.
Ve skutečnosti na obhajobu relativismu a k popření absolutismu ochotně předkládají objektivní důvody tedy důvody, které jsou pravdivé nezávisle na lidských názorech.
Protože tolik lidí věří různým věcem, je relativismus nevyhnutelným závěrem.
Není známkou arogance pokoušet se obracet ostatní lidi k přijetí vašeho hlediska?
Nepůsobí to snad dojmem, že vy máte pravdu a ostatní se mýlí?
Nestáváme se tedy arogantními jen proto, že věříme v určité pravdy.
Vždyť lidé, kteří s námi nesouhlasí právě proto, že lpíme na objektivní pravdě, jsou přesvědčeni, že se objektivně mýlíme!
Znamená to, že jsou tito lidé arogantní?
Arogance souvisí daleko více s postojem nežli s vírou a má co dělat spíše s postojem než s nárokem na pravdu.
Relativista podle všeho věří, že má dobré důvody k tomu, aby zastával své stanovisko, pokud však určité důvody na obranu svého relativismu předkládá, pak ovšem věří, že jeho důvody jsou pravdivé.
Věří, že jeho postoj není libovolný, ale že je plně obhájitelný.
Takže bez ohledu na postoj, který zastáváme, budeme vždy vyslovovat určitá tvrzení o pravdě.
Nebo budeme alespoň předpokládat pravdivost těchto tvrzení, s nimiž budeme svůj postoj obhajovat jako oprávněný.
Přestaňme se tedy jednou provždy zabývat otázkou, zda objektivní pravda existuje, či nikoli.
Uznání existence objektivní pravdy je, jak jsme shledali, nevyhnutelné.